Již sedm let se na programu festivalu Prague Pride objevuje večer věnovaný současnému tanci. Kromě zahraničních skupin představil i domácí respektované tvůrce. Duchovním otcem a kurátorem této programové sekce je tanečník, pedagog a příležitostný choreograf Honza Malík. O tom, jak vůbec došlo na tanec v rámci Pridu a jaký bude letošní (post)pandemický ročník jsme spolu hovořili během jednoho červencového odpoledne.
Jak vůbec vznikla taneční sekce Prague Pride?
V současném tanci, v němž se mnoho let pohybuji, jsou všeobecné tendence, aby tanec vstupoval do míst, kde běžně není. Kromě oborových setkání a tvůrčích iniciativ existují platformy, kde by tanec mohl mít své místo. Festival Prague Pride jsem sledoval zpovzdálí. Tázal jsem se, co se o něm ví, a jakou má tvář. Zdála se mi zábavní, a to i v důsledku senzací, kterých se logicky chytala média. Měl jsem pocit, že širší společenské vrstvy nevnímají, s jakými seriózními záměry, je festivalový program tvořen. Kromě osvěty festival nabízel řadu relevantních uměleckých pohnutek, ať už fotografických výstav či divadelních představení, diskuzí, ovšem scházel tanec. Programovým ředitelem festivalu byl tehdy ještě Czeslaw Walek, oslovil jsem ho a představil mu svůj záměr. Šlo o to, přivážet reprízy inscenací, což bylo ze všech hledisek a dostupných možností daleko snazší a v rámci festivalu vyhradit vždy jeden večer, který se bude věnovat současnému tanci. Ideálně naprosto volný, přístupný, v exteriéru, aby se ho mohla zúčastnit co nejširší vrstva lidí, kteří by jinak do tanečního divadla nepřišli.
První přijelo rakouské taneční divadlo cieLaroque s inscenací Think Fish, Parte One.
Od začátku vycházím při výběru z vlastních živých zážitků jako divák. Vždycky jde o momentální zkušenost, někdy je takových zážitků více, někdy méně. Nejsilnějším faktorem je intuice a osobní vkus. Rozhodovaly ale i technické a finanční požadavky. Určitě by nebylo možné přivézt někoho ze Spojených států, jelikož by to pro festival alespoň v počátku bylo nákladné. Tým zvolené inscenace byl malý, čítal dva interprety ze Slovenska, choreografka pocházela ze sousední země. Produkce v sobě měla prvky humoru. Nepodbízela se, ale přesto lavírovala mezi abstrakcí a konkrétním řešením, dokonce v ní zaznělo i slovo. Zvažoval jsem, co mohu jako první v rámci sdělnosti a schopnosti přenést v taneční výpovědi, nabídnout. A Think Fish byla v té době i aktuální.
Zpočátku bylo ambicí přivážet zahraniční soubory, třetí rok ale vzniklo přímo dílo pro festival.
Považoval jsem za skvělé, že pro netaneční festival, který ale tanec v programu chce, vznikne původní taneční dílo, a to i vzhledem k jeho multižánrovému zaměření. V rámci Spolku Prague Pride byla možnost postavit rozpočet a požádat o dotaci na realizaci nového díla. Zpětně jsme tím vyvolali i nemalou vlnu nevole. Strana KDU-ČSL se vyjádřila, že tehdejší ministr kultury Daniel Herman podporuje dotací 147 tisíc korun LGBT projekt, navíc spolupracující s Izraelcem. Podnětem přitom bylo, aby pro Prague Pride vzniklo dílo, které se třeba jen v náznacích bude dotýkat LGBT témat, symboliky… Izraelský choreograf Nadar Rosano pracoval s českými tanečníky, jež si vybral, a které do té doby neznal. Na počátku jsme netušili, jak to, tak bývá, finální tvar inscenace. Skutečnost, kterou Rosano během tvorby zohlednil, byl otevřený, mnohdy hlučný prostor pod mostním obloukem na Střeleckém ostrově (ten je pro svoji nekoncentrovanost náročný), kde se měla produkce odehrát.
Hraje se v plenéru, dříve na Piazzetě ND, později na Střeleckém ostrově, nepřemýšlel jste někdy o přenesení do interiéru?
Jednou jsem přesun do interiéru zvažoval, jinak ne. Záměrem má být otevřená náruč, bez omezení. Uvedení na Pridu je pro vyznění choreografického díla vždy docela velký risk. Každé dílo, které přenášíme z divadla do exteriéru něco unese, ale ne vše. Jako tvůrci počítáme s atmosférou, mnohdy intimitou, soustředěností naší i divákovou. Pokud ji však divákovi neposkytneme, ten nevnímá, že „nedostal“ vše, tak jak měl/by mohl. Mnoho utíká do nekonečného otevřeného prostoru, energie se ztrácí a pracuje se s ní úplně jinak… Loňský případ byl nejcitlivější. Znal jsem sólo norské choreografky Karen Foss v provedení Daniela Račeka. Fascinovala mě jistá maskulinita díla a vzrušovala představa této choreografie v ženském provedení. Provokovala mě myšlenka polarizace. Po debatách s Karen vznikla z naší iniciativy a přímo pro Prague Pride choreografie ve dvojím provedení, představení choreografie jednou v mužském a podruhé ženském podání, a opět navíc venku. Je otázkou, zda-li je pro laika něco takového ještě únosné a jestli má natolik trpělivosti a zájmu. Jestli nebyla v tomto ohledu produkce spíš kontraproduktivní. Mým záměrem není nabízet díla na první signální, brilantní jen formou, ale výjimečná, diskutabilní, abstraktní, nejednoznačná a jak se u současného umění nabízí, i různě interpretovaná. Přináším nepohodlné, ale v myšlence plné produkce.
Po Dogtown vytvořila pro Prague Pride performanci Black & White Jana Vrána.
S Janou Vránou jsem se potkal na projektu bratří Formanů, dost jsme spolu debatovali. Zajímala mě její fyziognomie a energie, s níž je na jevišti. Cítil jsem, že není jen křehkou dámou, ale naopak živelnou bytostí s hutnou energií. Jako divák jsem z jejího projevu četl to, co se později objevilo i v performanci. Vystoupila v postavě muž-žena, žena-muž. Navíc byla první ženou – tanečnicí, jež se na festivalu představila.
Zasahoval do vzniku obou děl nějakým způsobem festivalový tým, třeba i z hlediska tématu?
Ne, je zde plná důvěra. Vždycky jsem chtěl, aby užší tým, což je asi pět lidí, věděl, co je záměrem mé dramaturgie. Usiloval jsem o to, aby znali koncepci od počátečních návrhů, témat,koncepcí, textů i tvůrce samotného a sledovali dílo během jeho vzniku. Následně kladli otázky jako běžný divák, možná i zpochybňovali. V případě obou děl, která pro Prague Pride vznikla, se to stalo. Ideál bylo, neklást autorovi žádná omezení, tak aby měl jako tvůrce naprostou svobodu. Co se týče děl, která jsem na festival pozval, jsem nikdy nevybíral jen ta, která se tematicky vztahují přímo k LGBT. Baví mě, když si v díle každý najde trochu jinou symboliku.
Reprízovaly se performance, které pro festival vznikly?
Zájem představení zúročit a hrát dál, festival každopádně měl u zmíněných dvou nových představení. S Dogtown bylo možné i z provozního hlediska velmi snadno jezdit. V případě Jany Vrány se odehrály pouze tři nebo čtyři reprízy. Delší opakování zamezila technická náročnost i fakt, že se Jana odstěhovala z Česka.
Z českých tvůrců se předloni prezentoval i Jaro Viňarský, který se v rámci čtyřicátin ohlížel za svou uměleckou dráhou.
Jaro navrhl takový „remix“, což mi v rámci jeho nastalých narozenin přišlo příznačné. Počítal jsem s tím, že to bude něco živějšího, co bude více slyšet a vidět, co běžného diváka strhne a zaujme. Když se ohlédnu za jednotlivými tanečními večery Prague Pride, ve výsledku se hodně odlišují, a to je jen dobře.
Jak vnímají taneční sekci festivalu domácí tvůrci, berou ji jako příležitost k prezentaci?
České scény se začal festival týkat až ve čtvrtém roce své existence. Ale přeci jen jde o jeden večer, jeden bod programu. Například letos se odehraje v rámci týdne Prague Pride okolo sto akcí. Z tohoto hlediska je taneční večer jen zlomkem. Na druhou stranu je to večer, těsně před průvodem. (Ten se letos nekoná.) Má největší návštěvnost. Je tedy šance, že tanec uvidí hodně lidí.
Prague Pride se rozšiřuje i mimo Prahu, co na to taneční sekce?
Programové a provozní možnosti Pride festivalů v ostatních městech v podstatě neznám. Přesto, v Plzni už jsem dvakrát vážně o uvedení tance uvažoval a připravoval. Bohužel nebylo v tamních možnostech finančně pokrýt náklady. Tím, že se výrazněji angažuji v dalších tanečních aktivitách, tak je to i otázka osobní kapacity, zabývat se i těmito možnostmi, které považuji za další dobrou příležitost. Stejné je to i v případě partnerských Pride festivalů zejména v Evropě, na které je ten pražský navázaný a určitě by se spolupráce s projekty současného tance mohla rozvíjet i těmito směry.
Jak to bude s letošním programem?
Letos měla z Bonnu přijet CocoonDance company a Rafaela Giovanola s mužským triem a s inscenací MOMENTUM, což bohužel vzhledem k pandemii nedopadlo. Nejdřív se zdálo, že v rámci nařízení nebude možné realizovat žádnou živou akci. V důsledku uvolnění vznikl nový program, který je docela alternativní, neodehraje se klasicky pod mostním obloukem. Na různých místech Střeleckém ostrově vystoupí Martin Talaga s exteriérovou verzí Fauna a Jitka Čechová jako Frankie Teardrop, žena, která se věnuje mužské zpovědi a dotýká se trans témat.
Co dál, neuvažoval jste například o rozšíření o více večerů?
Co se týká dramaturgie, vracím se k hostům ze zahraničí. Aktuálně uvažuji o umělcích z Polska. Jinak nevidím důvod taneční sekci v rámci Prague Pride jakkoli rozšiřovat. Ani festival nemá takové ambice a záměry, program by měl nadále zůstat rozmanitý. Naopak se několikrát stalo, že se tanec objevil v rámci recepce a oficiálního zahájení festivalu (vystoupil třeba Jaro Viňarský), bez ohlášení jako překvapení. Vzrušuje mě, že lidé přijdou do kontaktu s tancem nečekaně. To jim totiž nikdy neublíží.