Honza Malík: Nejsilnější je intuice

Již sedm let se na pro­gra­mu fes­ti­va­lu Pra­gue Pri­de obje­vu­je večer věno­va­ný sou­čas­né­mu tan­ci. Kro­mě zahra­nič­ních sku­pin před­sta­vil i domá­cí respek­to­va­né tvůr­ce. Duchov­ním otcem a kurá­to­rem této pro­gra­mo­vé sek­ce je taneč­ník, peda­gog a pří­le­ži­tost­ný cho­re­o­graf Hon­za Malík. O tom, jak vůbec došlo na tanec v rám­ci Pri­du a jaký bude letoš­ní (post)pandemický roč­ník jsme spo­lu hovo­ři­li během jed­no­ho čer­ven­co­vé­ho odpoledne.

Jak vůbec vznik­la taneč­ní sek­ce Pra­gue Pri­de?
V sou­čas­ném tan­ci, v němž se mno­ho let pohy­bu­ji, jsou vše­o­bec­né ten­den­ce, aby tanec vstu­po­val do míst, kde běž­ně není. Kro­mě obo­ro­vých setká­ní a tvůr­čích ini­ci­a­tiv exis­tu­jí plat­for­my, kde by tanec mohl mít své mís­to. Fes­ti­val Pra­gue Pri­de jsem sle­do­val zpo­vzdá­lí. Tázal jsem se, co se o něm ví, a jakou má tvář. Zdá­la se mi zábav­ní, a to i v důsled­ku sen­za­cí, kte­rých se logic­ky chy­ta­la média. Měl jsem pocit, že šir­ší spo­le­čen­ské vrst­vy nevní­ma­jí, s jaký­mi seri­óz­ní­mi zámě­ry, je fes­ti­va­lo­vý pro­gram tvo­řen. Kro­mě osvě­ty fes­ti­val nabí­zel řadu rele­vant­ních umě­lec­kých pohnu­tek, ať už foto­gra­fic­kých výstav či diva­del­ních před­sta­ve­ní, dis­ku­zí, ovšem schá­zel tanec. Pro­gra­mo­vým ředi­te­lem fes­ti­va­lu byl teh­dy ješ­tě Cze­slaw Walek, oslo­vil jsem ho a před­sta­vil mu svůj záměr. Šlo o to, při­vá­žet reprí­zy insce­na­cí, což bylo ze všech hle­di­sek a dostup­ných mož­nos­tí dale­ko snaz­ší a v rám­ci fes­ti­va­lu vyhra­dit vždy jeden večer, kte­rý se bude věno­vat sou­čas­né­mu tan­ci. Ide­ál­ně napros­to vol­ný, pří­stup­ný, v exte­ri­é­ru, aby se ho moh­la zúčast­nit co nej­šir­ší vrst­va lidí, kte­ří by jinak do taneč­ní­ho diva­dla nepřišli.

Prv­ní při­je­lo rakous­ké taneč­ní diva­dlo cie­La­roque s insce­na­cí Think Fish, Par­te One.
Od začát­ku vychá­zím při výbě­ru z vlast­ních živých zážit­ků jako divák. Vždyc­ky jde o momen­tál­ní zku­še­nost, někdy je tako­vých zážit­ků více, někdy méně. Nej­sil­něj­ším fak­to­rem je intu­i­ce a osob­ní vkus. Roz­ho­do­va­ly ale i tech­nic­ké a finanč­ní poža­dav­ky. Urči­tě by neby­lo mož­né při­vézt něko­ho ze Spo­je­ných stá­tů, jeli­kož by to pro fes­ti­val ale­spoň v počát­ku bylo náklad­né. Tým zvo­le­né insce­na­ce byl malý, čítal dva inter­pre­ty ze Slo­ven­ska, cho­re­o­gra­f­ka pochá­ze­la ze sou­sed­ní země. Pro­duk­ce v sobě měla prv­ky humo­ru. Nepod­bí­ze­la se, ale přes­to laví­ro­va­la mezi abs­trak­cí a kon­krét­ním řeše­ním, dokon­ce v ní zazně­lo i slo­vo. Zva­žo­val jsem, co mohu jako prv­ní v rám­ci sděl­nos­ti a schop­nos­ti pře­nést v taneč­ní výpo­vě­di, nabíd­nout. A Think Fish byla v té době i aktuální.

Zpo­čát­ku bylo ambi­cí při­vá­žet zahra­nič­ní sou­bo­ry, tře­tí rok ale vznik­lo pří­mo dílo pro fes­ti­val.
Pova­žo­val jsem za skvě­lé, že pro neta­neč­ní fes­ti­val, kte­rý ale tanec v pro­gra­mu chce, vznik­ne původ­ní taneč­ní dílo, a to i vzhle­dem k jeho multi­žánro­vé­mu zamě­ře­ní. V rám­ci Spol­ku Pra­gue Pri­de byla mož­nost posta­vit roz­po­čet a požá­dat o dota­ci na rea­li­za­ci nové­ho díla. Zpět­ně jsme tím vyvo­la­li i nema­lou vlnu nevo­le. Stra­na KDU-ČSL se vyjá­d­ři­la, že teh­dej­ší minis­tr kul­tu­ry Daniel Her­man pod­po­ru­je dota­cí 147 tisíc korun LGBT pro­jekt, navíc spo­lu­pra­cu­jí­cí s Izra­el­cem. Pod­ně­tem při­tom bylo, aby pro Pra­gue Pri­de vznik­lo dílo, kte­ré se tře­ba jen v názna­cích bude dotý­kat LGBT témat, sym­bo­li­ky… Izra­el­ský cho­re­o­graf Nadar Rosa­no pra­co­val s čes­ký­mi taneč­ní­ky, jež si vybral, a kte­ré do té doby neznal. Na počát­ku jsme netu­ši­li, jak to, tak bývá, finál­ní tvar insce­na­ce. Sku­teč­nost, kte­rou Rosa­no během tvor­by zohled­nil, byl ote­vře­ný, mnoh­dy hluč­ný pro­stor pod most­ním oblou­kem na Stře­lec­kém ost­ro­vě (ten je pro svo­ji nekon­cen­t­ro­va­nost nároč­ný), kde se měla pro­duk­ce odehrát.

Hra­je se v ple­né­ru, dří­ve na Piaz­ze­tě ND, poz­dě­ji na Stře­lec­kém ost­ro­vě, nepře­mýš­lel jste někdy o pře­ne­se­ní do inte­ri­é­ru?
Jed­nou jsem pře­sun do inte­ri­é­ru zva­žo­val, jinak ne. Zámě­rem má být ote­vře­ná náruč, bez ome­ze­ní. Uve­de­ní na Pri­du je pro vyzně­ní cho­re­o­gra­fic­ké­ho díla vždy doce­la vel­ký risk. Kaž­dé dílo, kte­ré pře­ná­ší­me z diva­dla do exte­ri­é­ru něco une­se, ale ne vše. Jako tvůr­ci počí­tá­me s atmo­sfé­rou, mnoh­dy inti­mi­tou, sou­stře­dě­nos­tí naší i divá­ko­vou. Pokud ji však divá­ko­vi nepo­skyt­ne­me, ten nevní­má, že „nedo­stal“ vše, tak jak měl/by mohl. Mno­ho utí­ká do neko­neč­né­ho ote­vře­né­ho pro­sto­ru, ener­gie se ztrá­cí a pra­cu­je se s ní úpl­ně jinak… Loň­ský pří­pad byl nej­cit­li­věj­ší. Znal jsem sólo nor­ské cho­re­o­gra­f­ky Karen Foss v pro­ve­de­ní Danie­la Rače­ka. Fas­ci­no­va­la mě jis­tá mas­ku­li­ni­ta díla a vzru­šo­va­la před­sta­va této cho­re­o­gra­fie v žen­ském pro­ve­de­ní. Pro­vo­ko­va­la mě myš­len­ka pola­ri­za­ce. Po deba­tách s Karen vznik­la z naší ini­ci­a­ti­vy a pří­mo pro Pra­gue Pri­de cho­re­o­gra­fie ve dvo­jím pro­ve­de­ní, před­sta­ve­ní cho­re­o­gra­fie jed­nou v muž­ském a podru­hé žen­ském podá­ní, a opět navíc ven­ku. Je otáz­kou, zda-li je pro lai­ka něco tako­vé­ho ješ­tě únos­né a jest­li má nato­lik trpě­li­vos­ti a zájmu. Jest­li neby­la v tom­to ohle­du pro­duk­ce spíš kon­tra­pro­duk­tiv­ní. Mým zámě­rem není nabí­zet díla na prv­ní sig­nál­ní, bri­lant­ní jen for­mou, ale výji­meč­ná, dis­ku­ta­bil­ní, abs­trakt­ní, nejed­no­znač­ná a jak se u sou­čas­né­ho umě­ní nabí­zí, i růz­ně inter­pre­to­va­ná. Při­ná­ším nepo­ho­dl­né, ale v myš­len­ce plné produkce.

Po Dogtown vytvo­ři­la pro Pra­gue Pri­de per­for­man­ci Black & Whi­te Jana Vrá­na.
S Janou Vrá­nou jsem se potkal na pro­jek­tu brat­ří For­ma­nů, dost jsme spo­lu deba­to­va­li. Zají­ma­la mě její fyzi­o­gno­mie a ener­gie, s níž je na jeviš­ti. Cítil jsem, že není jen křeh­kou dámou, ale nao­pak živel­nou bytos­tí s hut­nou ener­gií. Jako divák jsem z její­ho pro­je­vu četl to, co se poz­dě­ji obje­vi­lo i v per­for­man­ci. Vystou­pi­la v posta­vě muž-žena, žena-muž. Navíc byla prv­ní ženou – taneč­ni­cí, jež se na fes­ti­va­lu představila.

Zasa­ho­val do vzni­ku obou děl něja­kým způ­so­bem fes­ti­va­lo­vý tým, tře­ba i z hle­dis­ka téma­tu?
Ne, je zde plná důvě­ra. Vždyc­ky jsem chtěl, aby užší tým, což je asi pět lidí, věděl, co je zámě­rem mé dra­ma­tur­gie. Usi­lo­val jsem o to, aby zna­li kon­cep­ci od počá­teč­ních návrhů, témat,koncepcí, tex­tů i tvůr­ce samot­né­ho a sle­do­va­li dílo během jeho vzni­ku. Násled­ně klad­li otáz­ky jako běž­ný divák, mož­ná i zpo­chyb­ňo­va­li. V pří­pa­dě obou děl, kte­rá pro Pra­gue Pri­de vznik­la, se to sta­lo. Ide­ál bylo, neklást auto­ro­vi žád­ná ome­ze­ní, tak aby měl jako tvůr­ce napros­tou svo­bo­du. Co se týče děl, kte­rá jsem na fes­ti­val pozval, jsem nikdy nevy­bí­ral jen ta, kte­rá se tema­tic­ky vzta­hu­jí pří­mo k LGBT. Baví mě, když si v díle kaž­dý najde tro­chu jinou symboliku.

Reprí­zo­va­ly se per­for­man­ce, kte­ré pro fes­ti­val vznik­ly?
Zájem před­sta­ve­ní zúro­čit a hrát dál, fes­ti­val kaž­do­pád­ně měl u zmí­ně­ných dvou nových před­sta­ve­ní. S Dogtown bylo mož­né i z pro­voz­ní­ho hle­dis­ka vel­mi snad­no jez­dit. V pří­pa­dě Jany Vrá­ny se ode­hrá­ly pou­ze tři nebo čty­ři reprí­zy. Del­ší opa­ko­vá­ní zame­zi­la tech­nic­ká nároč­nost i fakt, že se Jana odstě­ho­va­la z Česka.

Z čes­kých tvůr­ců se před­lo­ni pre­zen­to­val i Jaro Viňar­ský, kte­rý se v rám­ci čty­ři­cá­tin ohlí­žel za svou umě­lec­kou drá­hou.
Jaro navr­hl tako­vý „remix“, což mi v rám­ci jeho nasta­lých naro­ze­nin při­šlo pří­znač­né. Počí­tal jsem s tím, že to bude něco živěj­ší­ho, co bude více sly­šet a vidět, co běž­né­ho divá­ka strh­ne a zaujme. Když se ohléd­nu za jed­not­li­vý­mi taneč­ní­mi veče­ry Pra­gue Pri­de, ve výsled­ku se hod­ně odli­šu­jí, a to je jen dobře.

Jak vní­ma­jí taneč­ní sek­ci fes­ti­va­lu domá­cí tvůr­ci, berou ji jako pří­le­ži­tost k pre­zen­ta­ci?
Čes­ké scé­ny se začal fes­ti­val týkat až ve čtvr­tém roce své exis­ten­ce. Ale pře­ci jen jde o jeden večer, jeden bod pro­gra­mu. Napří­klad letos se ode­hra­je v rám­ci týd­ne Pra­gue Pri­de oko­lo sto akcí. Z toho­to hle­dis­ka je taneč­ní večer jen zlom­kem. Na dru­hou stra­nu je to večer, těs­ně před prů­vo­dem. (Ten se letos neko­ná.) Má nej­vět­ší návštěv­nost. Je tedy šan­ce, že tanec uvi­dí hod­ně lidí.

Pra­gue Pri­de se roz­ši­řu­je i mimo Pra­hu, co na to taneč­ní sek­ce?
Pro­gra­mo­vé a pro­voz­ní mož­nos­ti Pri­de fes­ti­va­lů v ostat­ních měs­tech v pod­sta­tě neznám. Přes­to, v Plzni už jsem dva­krát váž­ně o uve­de­ní tan­ce uva­žo­val a při­pra­vo­val. Bohu­žel neby­lo v tam­ních mož­nos­tech finanč­ně pokrýt nákla­dy. Tím, že se výraz­ně­ji anga­žu­ji v dal­ších taneč­ních akti­vi­tách, tak je to i otáz­ka osob­ní kapa­ci­ty, zabý­vat se i těmi­to mož­nost­mi, kte­ré pova­žu­ji za dal­ší dobrou pří­le­ži­tost. Stej­né je to i v pří­pa­dě part­ner­ských Pri­de fes­ti­va­lů zejmé­na v Evro­pě, na kte­ré je ten praž­ský navá­za­ný a urči­tě by se spo­lu­prá­ce s pro­jek­ty sou­čas­né­ho tan­ce moh­la roz­ví­jet i těmi­to směry.

Jak to bude s letoš­ním pro­gra­mem?
Letos měla z Bon­nu při­jet Coco­on­Dan­ce com­pa­ny a Rafa­e­la Gio­va­no­la s muž­ským tri­em a s insce­na­cí MOMENTUM, což bohu­žel vzhle­dem k pan­de­mii nedo­padlo. Nejdřív se zdá­lo, že v rám­ci naří­ze­ní nebu­de mož­né rea­li­zo­vat žád­nou živou akci. V důsled­ku uvol­ně­ní vzni­kl nový pro­gram, kte­rý je doce­la alter­na­tiv­ní, neo­de­hra­je se kla­sic­ky pod most­ním oblou­kem. Na růz­ných mís­tech Stře­lec­kém ost­ro­vě vystou­pí Mar­tin Tala­ga s exte­ri­é­ro­vou ver­zí Fau­na a Jit­ka Čecho­vá jako Fran­kie Tear­drop, žena, kte­rá se věnu­je muž­ské zpo­vě­di a dotý­ká se trans témat.

Co dál, neu­va­žo­val jste napří­klad o roz­ší­ře­ní o více veče­rů?
Co se týká dra­ma­tur­gie, vra­cím se k hos­tům ze zahra­ni­čí. Aktu­ál­ně uva­žu­ji o uměl­cích z Pol­ska. Jinak nevi­dím důvod taneč­ní sek­ci v rám­ci Pra­gue Pri­de jak­ko­li roz­ši­řo­vat. Ani fes­ti­val nemá tako­vé ambi­ce a zámě­ry, pro­gram by měl nadá­le zůstat roz­ma­ni­tý. Nao­pak se něko­li­krát sta­lo, že se tanec obje­vil v rám­ci recep­ce a ofi­ci­ál­ní­ho zahá­je­ní fes­ti­va­lu (vystou­pil tře­ba Jaro Viňar­ský), bez ohlá­še­ní jako pře­kva­pe­ní. Vzru­šu­je mě, že lidé při­jdou do kon­tak­tu s tan­cem neče­ka­ně. To jim totiž nikdy neublíží.