Harmonie plechu.

foto: archiv festivalu Tanec Praha

foto: archiv festivalu Tanec Praha

Prů­mys­lo­vé zóny cha­rak­te­rem své exis­ten­ce, svým úče­lem, mate­ri­á­lem, bar­vou i mírou nebez­pe­čí, kte­ré v nich před­sta­vu­je pohyb, nepů­so­bí zrov­na jako důvě­ry­hod­né, nebo snad kom­fort­ní mís­to k poby­tu. Vní­má­me-li je však z jiné­ho úhlu pohle­du, mohou v sobě skrý­vat tajem­ství, dob­ro­druž­ství, vzru­še­ní a tře­ba i dět­skou tou­hu po obje­vo­vá­ní, kte­rou jsme jako děti zaží­va­ly na vra­ko­viš­tích nebo zří­ce­ni­nách zahrad­ních chatek.

Čer­ve­ný kon­tej­ner, masiv­ní kus ple­chu, na nějž lze nahlí­žet jako na monu­ment své doby a mís­ta nemu­sí slou­žit pou­ze k pře­pra­vě či ucho­vá­vá­ní věcí. Vystu­pu­je zde jako výraz­ný industri­ál­ní ele­ment, základ dyna­mic­ké scé­no­gra­fie Sil­va­in Ohl. Kon­tras­tu­je s křeh­kos­tí a sub­til­ní fyzi­o­gno­mií per­for­men­ky a stej­ně jako ona doslo­va ote­ví­rá své mož­nos­ti, ačko­li vel­mi klid­ně, poma­lu, nená­pad­ně a tak, že si je spo­leč­ně můžu pro­hléd­nout a žas­nout jak tenhle pro­ti­klad může krás­ně fungovat.

Per­for­mer­ka Satchie Noro je jed­ním z prů­zkum­ní­ků nekon­venč­ní­ho pro­stře­dí, obje­vu­je se a mizí v útro­bách mění­cí­ho se „ple­cho­vé­ho ori­ga­mi“, opa­tr­ně a odváž­ně záro­veň. Evo­ku­je mi pří­běh o pidi­li­dech, neo­fi­ci­ál­ních oby­va­te­lích našich domo­vů, jež se, sotva zabouch­ne­me dve­ře, vyda­jí na stras­tipl­nou ces­tu za křup­kou, po nebez­peč­ném svě­tě obrů, kde se v oka­mži­ku pro­mě­ní den­tál­ní nit v lano na bun­gee jum­ping a vid­lič­ka ve zbraň.

Na své ces­tě za pozná­ním pro­sto­ru vyu­ží­vá gra­vi­ta­ce, akro­ba­cie a pro­měn­li­vos­ti plo­chy kon­tej­ne­ru, jeho stěn, výklen­ků i zvu­ku mate­ri­á­lu samotného.

Hud­ba oproš­tě­ná od instru­men­tál­ních prv­ků je zalo­že­na na repro­du­ko­va­né nahráv­ce původ­ní hud­by Fre­da Cos­ty, vychá­ze­jí­cí z hla­su Maia Barouh a jeho pro­měn. Tako­vý pří­stup vyža­du­je umě­ní poslou­chat svůj vlast­ní hlas, při­jmout jeho limi­ty, , inspi­ro­vat se jeho šká­la­mi, bar­vou a rytmem.

Úče­lem její akce není ani při nejmen­ším efekt, nao­pak klid, přes­nost, rov­no­vá­ha a ply­nu­lost. Netře­ba asi více roze­bí­rat, že k těm nej­tri­vi­ál­ně­ji půso­bí­cím pozi­cím těla je potře­ba množ­ství kon­cen­t­ra­ce a fyzic­ké­ho tré­nin­ku, a že viset na nár­tech hla­vou dolů bez jaké­ho­ko­li jiš­tě­ní nelze bez před­cho­zí přípravy.

Satchie neko­mu­ni­ku­je s divá­kem pří­mo, žije si neru­še­ně, nene­chá se vytrh­nout z kon­cen­t­ra­ce pro­jíž­dě­jí­cí­mi auty ani plá­čem dětí. Pro­střed­nic­tvím své­ho těla a za při­či­ně­ní zápa­du slun­ce utvá­ří nád­her­né obra­zy, zkou­má, tvo­ří a ilu­stru­je nový svět, novou Pan­do­ru, za jejíž brá­nu tou­žím i díky ní nahléd­nout a podí­vat se dál. Dál za při­jí­ma­ný účel kon­tej­ne­ru, pro­zkou­mat jej zevnitř nebo se jen dívat a věřit, že její svět tam někde oprav­du exis­tu­je a ote­vře se jakmi­le zaklap­ne kli­ka a zhas­ne i to posled­ní svět­lo v Saint-Nazare.

Pro­jekt, kon­cept: Satchie Noro a Sil­va­in Ohl
Kon­struk­ce: Sil­va­in Ohl a Eric Noël
Tan­čí: Satchie Noro
Původ­ní hud­ba: Fred Cos­ta s hla­sem Maia Barouh
Pla­co­vá pro­duk­ce: Vin­cent Mallet
Kos­týmy: Kari­ne De Barbarin 

Od Veronika Hrabalová

Absolvovala divadelní vědu na Filozofické fakultě MUNI. Léta byla členkou divadla BLIC a později Kočovné filosofické divadelní společnosti. Aktivně se účastní divadelních, pohybových a tanečních festivalů (OST-RA-VAR, Teatrum Kuks, Korespondance, Tanec Praha, Bazaar aj.). Prošla seminářem bolywoodského a indického tance Venduly Uhýrkové, pohybovým seminářem Martina Packa, Taneční dílnou Michala Záhory, workshopem Moje tělo s Martinem Talagou a jeho projektem SOMA a neustále se snaží zdokonalovat na contemporary dance classes Dagmar Voudouragkaki.