banner1

 

Menu

Tichá pošta Visegrádu

Tichá pošta Visegrádu
foto: archiv festivalu Divadelní Flora

Organizátoři festivalu Divadelní Flora letos rozšířili program tanečních představení, který již má své pevné místo ve festivalové dramaturgii, o mezinárodní sympozium Visegrad Dance Platform? Účelem sympozia bylo zhodnotit perspektivy a limity současné spolupráce, představit zahraničí – zejména skandinávské – vzory platforem a oborových sdružení a sítí podporujících taneční umění a také promyslet možnosti další vzájemné spolupráce. Právě napětí mezi reflexí současného stavu a odhodlaností navrhovat podobu další spolupráce provázelo celé sympozium, přičemž ani organizátoři se zřejmě nerozhodli, na co klást důraz.

Sympozium Visegrad Dance Platform? je součástí stejnojmenného širšího projektu, podpořeného Visegrádským fondem, do něhož se spolu s hlavním organizátorem a pořadatelem olomouckého festivalu Divadelní Flora DW7 o.p.s. zapojili také budapešťské sdružení L1, lublinské Centrum pro kulturu, sdružení Truc sphérique, které provozuje Stanicu v Žilině a Tanec Praha. Za touto iniciativou, která vyústila v olomoucké sympozium, stojí Barbora Čermáková, zkušená organizátorka Tance Praha a skupiny 420PEOPLE, a dramaturg a produkční Divadelní Flory a intendant olomouckého Divadla na cucky Jan Žůrek. Právě freskový sál divadla v kulturním a komunitním prostoru Wurmova 7 se stal první festivalový víkend 14. a 15. května 2016 dějištěm dvoudenních debat a prezentací kulturních manažerů, producentů, tanečníků a publicistů z České republiky, Slovenska, Polska, Maďarska, Slovinska a Norska.

Organizátoři stanovili rámec sympozia několika otázkami: Jakou formu spolupráce potřebujeme? Jakými zahraničními vzory se můžeme inspirovat, jak se vyrovnáme z negativních konotací Visegrádu, které aktuálně posilují jednotlivé autoritářské a populistické vlády?

První, sobotní dopolední panel, který moderoval autor tohoto článku, měl představit různé existující podoby spolupráce v rámci V4. Orsoya Bálintová představila mobilní laboratoř taneční kritiky KÖM, v rámci které se maďarští kritici a kritičky vzájemně vzdělávají a společně navštěvují mezinárodní festivaly. Zúčastnili se také festivalu Bazaar, který pořádá divadlo Alfred ve dvoře a který vznikl v rámci mezinárodní platformy pro současný tanec ve východní části Evropské unie Identity.Move! Právě o zkušenostech s účastí v tomto projektu mluvil umělecký šéf "Alfreda" Ewan McLaren. Upozornil na administrativní náročnost podobných podniků a zdůraznil potřebu jasného definování cílů a rolí jednotlivých partnerů. Největší ohlas vzbudila prezentace Visegrádského rezidenčního programu Barbory Ulrikové z žilinské Stanice, protože právě tento program přináší řadu možností, ale i podstatných omezení pro mobilitu umělců v zemí V4.

Zásadním problémem Visegrádského programu je jeho zaměření výhradně na občany zemí V4: rezidenti z jiných občanství jej nemohou využít. Debata o překážkách spojených s Visegrádským rezidenčním programem se ovšem záhy stočila k administrativním parametrům programu a připoutala příliš mnoho pozornosti k jednotlivému tématu. Tím byly upozaděny obecnější problémy. Během závěrečné nedělní debaty se však někteří účastníci v čele s Ewanem McLarenem vrátili k tématu zásadních omezení programů Visegrádského fondu, jež v současné geopolitické situaci získávají znepokojivě diskriminační akcent, a vyvolali hlasování o návrhu apelovat na představitele Visegrádského fondu s žádostí o zrušení omezení programu pouze na občany V4. Původní kritika, proměněná v apelativní stanovisko sice při všeobecné a poněkud nezacílené rozpravě v samotném závěru konference takzvaně "vyšuměla do prázdna", ale organizátorům se po konferenci podařilo sjednotit účastníky k zaslání společného dopisu Visegrádskému fondu a aktuálně pracují na formulaci jeho znění.

Druhý sobotní blok nabídl díky věcným a dobře strukturovaným prezentacím i konkrétním dotazům moderátorky Yvony Kreuzmannové jasný přehled o podpoře tanečního umění ve Skandinávii. Kirre Arnebergová představila společnou platformu ICE HOT, která slouží zahraniční propagaci dánského, finského, islandského, norského a švédského tance a kterou tvoří jednotlivá národní taneční centra. Dragana Alfirevićová z balkánské Nomad Dance Academy a Susanne Naes Nielsenová ze seversko-baltské sítě KEDJA popsaly modely fungování a konkrétní aktivity těchto etablovaných sítí organizací a jednotlivců v oblasti tance. Jednotlivé platformy vzbudily respekt, nezdálo se mi však, že by během pokračování sympozia došlo k podstatnější reflexi těchto dobrých praxí a možností jejich využití v tuzemských podmínkách.

Po celém dni věnovaném představování existujících platforem následovala v neděli dopoledne práce ve skupinách. Jednotliví účastníci sympozia, rozdělení do tří skupin, měli diskutovat a navrhovat možné vize pro oblast mobility v rámci zemí V4, mapovat existující kulturní centra (a s nimi spojené možnosti) a také se zamyslet nad společným brandingem taneční produkce v těchto zemí.

Účastnil jsem se prezentace výsledků těchto skupin, neznám podrobněji dění v jednotlivých skupinách a proto nevím, jak se jednotlivé postřehy, probírané v rámci skupinek, promítly do závěrečných prezentací. Obecně ale byli účastníci relativně opatrní v navrhování obecnějších vizích a spíš než o konkrétních podobách možné spolupráce hovořili o potřebě dalšího mapování vzájemných potřeb a postupného rozvíjení existujících vztahů. Během závěrečné debaty zazněly rovněž skeptické názory některých účastníků, kteří od sympozia očekávali více konkrétních výstupů, anebo byli přilákání původní ambiciózní výzvou organizátorů. Sympozium tak spíše rozvířilo otázky nad budoucí spoluprací jednotlivých aktérů v oblasti tance v zemích V4 – ostatně název akce rovněž končí otazníkem – než aby se od této výchozí otázky posunulo dál.

Osobně se domnívám, že závěrečné rozpaky mohou pramenit jak z nerozhodnosti organizátorů, tak z rozmanité skupiny účastníků, mezi kterými byli jak stabilní partneři, tak zástupci organizací, zapojených do jiných, než výhradně visegrádských sítí. Pochybnosti vzbudil také výchozí rámec Visegrádu. Během sympozia zazněly legitimní a trefné otázky, zda debata příliš nepodléhá administrativně-etatistické podstatě Visegrádu a Mezinárodního visegrádského Fondu a opouští perspektivu spolupráce například s Německem, Rakouskem i dalšími zeměmi a rovněž nevytěsňuje obecnější otázky týkající se společenského postavení umělců a potřeby jejich vzájemné solidarity v hnědnoucí Evropě. Jakákoliv spolupráce samozřejmě stojí na osobní iniciativě a odhodlání „jádra“, ke kterému se postupně mohou přidávat další partneři. Pokud chybí tahouni a jasně deklarované a společně sdílené cíle, ztrácí smysl setkání, jaké se konalo v květnu v Olomouci, postupně na zřetelnosti: původní výzvy jsou pak různě překládány, interpretovány a spojovány s rozmanitými očekáváními a často i překvapí jejich původní tvůrce i adresáty. Z Olomouce jsem si sice odnesl řadu podnětů, přesto se těžko bráním dojmu, že závěr sympozia v podstatě a poněkud méně zřetelně zopakoval jeho východiska. Snahu Divadelní Flory lze každopádně přivítat a lze jen očekávat, k čemu povedou následující, pravděpodobně již více konkrétní a méně početná setkání. Další se má uskutečnit na podzim v Budapešti…

Závěrem bych také rád zopakoval své obecné závěry ze sympozia, uvedené ve festivalovém zpravodaji. Myslím si, že je důležité uvažovat mimo rámce konkrétního systému (např. probírané finanční podpory). Jinak hrozí, že budeme technokraticky rozebírat nefungování našeho „visegrádského systému“, ale unikne nám to, co je mimo systém, například podmínky umělců ze třetího světa. Z dlouhodobého hlediska považuji za riskantní zvyšovat kvalitu pracovních podmínek a kulturní nabídky těch, kteří již mají hodně, místo toho, abychom do kultury zahrnovali ty lidi, kteří k ní z různých důvodů nemají přístup: protože je u nich represivní režim, nedostanou víza nebo je u nich doma válka. Tato asymetrie by měla být překonána.

Také se domnívám, že jakákoliv otázka spolupráce nebo vytváření sítí by měla být promyšlená a konzultovaná přímo s umělci. Často se stává, že síťování je věcí kurátorů, manažerů a promotérů, tedy lidí s větší symbolickou i praktickou mocí než jakou disponují tvůrci, kteří ale nemusí být schopni schopnost potřeby umělců pojmenovat. Umělci by proto měli být do těchto organizací mnohem více zahrnováni. Možná na to momentálně nemají dost času, odvahy, nebo aktivního zájmu. Jak po konci sympozia připomněl Jan Žůrek, umělci se zúčastnili, ale výhradně mlčeli. Jejich větší iniciativa by každopádně mohla pomoct zlepšit materiální podmínky pro vlastní uměleckou práci.

Martin Bernátek

Teatrolog, odborný pracovník Katedry divadelních studií FF MU, člen Sdružení českých divadelních kritiků.

Prodej & Předplatné

Log In or Sign Up

Log in with Facebook

Zapomenuté heslo? / Zapomenuté jméno?