Počasí dává, ale také bere. Počasí má zkrátka dar. Když jste v úzkých s tématem — hovoru anebo klidně úvodníku, zachrání vás. Je totiž nekonečně možností, jak ho uchopit. Od jednoduchých úvah: „jak bylo“, „jak bude“ se skrze něj dá vylhat do kosmologických nebo metafyzických rovin a tím vyplnit trapné prázdno zdánlivě relevantním obsahem.
Tedy počasí. Unáší optimismus a bere možnosti redaktorům vidět plenérová představení na festivalech (pokud znáte nějaká další mimo programy festivalů — prosím dejte mi vědět, číslo a email mám pořád stejný), bere zdraví těm, kdo o redaktory pečuje a nakonec unáší všechno ostatní. Pohotovostní mód tohoto čísla odráží snad úplně všechny vstupní podmínky, že by mohlo být klidně spíš třetí (a něco drobného), ne-li součástí vydání posledního, tedy čtvrtého. Kdo si vyzná v matematice, je mu jasné, že se při počtech něco nepovedlo.
Titulek odráží titulky další, to když Veronika Hrabalová nich miluje angličtinu. Proč ne. Tančíme proti předsudkům. A protože mluvím zase až moc (a bouráme předsudky), přizval jsem bloggerku bez přístavu (jak sama říká) Miriam Šedou. Příští týden v plné síle a naposledy. Ale nebojte se. Nikam neodcházím. Zůstávám stát a budu zírat na mraky.
Miriam Šedá: „Vždycky když stojím před divadlem a hrnou se tam davy, koukají na mně, jako bych byla šlapka. Zapomínám na večerní róbu a prsa mám tak malé, že nepotřebuju výstřih — to je prý nejvíc provokující. Dámy se s pohoršením dívají na pány, těm ukapávají při pohledu na moji plochou siluetu sliny. Je jedno, jestli jsou zrovna zasloužilými chirurgy, majiteli drahých aut, úctyhodnými právníky, arogantními kšeftaři se škraloupem a malým penisem nebo prostě trpí demencí. Berou divadlo jako svoji generační záležitost, jako platformu pro lidi nad šedesát plus. Jedno je ale spojuje. Nejsou zvyklí na to, že do divadel chodí i diváci dvacet plus a já asi vypadám mladší než oni. Díky za kompliment. Jak říká klasik: „raději alternativní zpravodajství než konzervativní divadlo“. Opačně si to úplně nedovedu moc představit: „konzervativní zpravodajství a alternativní divadlo.“ Já se doufám narodila do světa sociální bubliny, kde se preferuje „kvalitní zpravodajství a kvalitní divadlo“, takže mi odpusťte, že jsem tak smělá a raději si zajdu někam, kde mi rozumí, třeba na záchod nebo contemporary dance. Hodně srandy, co nevypadá jako veletrh trapnosti. Všimli jste si, jak se baleťáci tváří? Osobně tipuju krocaní orgasmus, ale klidně mi napište do komentářů. Tak choďte do pořádných divadel a nezapomeňte podpálit nejbližší balet; případně baletní knihy ze sedmnáctého století z archivu takzvaně nejvíce na dosah. Prý dobře hoří.”
Co zde (na Taneční zóně) dále objevíte:
RECENZE NA DOKUMENT MR. GAGA VERONIKY HRABALOVÉ (klikněte na obrázek)
RECENZE NA VYPRAVĚČE VERONIKY HRABALOVÉ (klikněte na obrázek)
